Bylo mi kolem patnácti a dospíval jsem pomalu do věku, kdy jsem si myslel, že jsem pánem tvorstva, že mi budou holky padat k nohám. Zpět na zem mne dostal táta, který byl přesvědčený, že jsem blbec a potom právě ty holky, které spíš zajímali úplně jiní kluci, než já. Tak jsem nějak bojoval s tou děsivou střídou dvou období, už ne kluk, ale ještě ne mladý muž. Prostě utrpení pro okolí. Naštěstí jsem měl skvělou maminku, která určitě měla svatozář a ta možná i blikala! Ta dobrá žena, nejen že přecházela všechny mé excesy, ale dokonce a to myslím, že úspěšně, se snažila do té mé hlavy v oblacích dostat i nějaké pro život užitečné věci.
„Pojď mi pomoct s vařením, prosím!“
„S vařením? To je ženská práce!“
Teď asi nadskočila má první opravdová láska Zora, která se úspěšně bije za rovnoprávnost žen. Ale skutečně, tehdy jsem byl takovým blbcem! I po boku Zory! Asi proto se po našem rozchodu se vrhla na feminismus…
Nicméně, protože jsem maminku miloval a chtěl jsem jí udělat radost, začal jsem jí pomáhat v kuchyni. Nejen pomoc typu: přines, podej, ale byl jsem pověřen i důležitými úkoly. Začalo to základy: jak se vaří brambory, jak se dělá rýže, těstoviny. Jak se dělá guláš (na Kladně guláž), jak se krájí cibule, zelenina atd. Ne, že by mě to vysloveně bavilo, ale nějak jsem do toho řemesla vnikl. Zpočátku jen okrajově. Změna nastala, když jsem byl v Marjánkách u práškařů. Okolní zemědělci přicházívali za námi, jestli by nemohli páni piloti pohnojit také jejich pole, které leží tady: a ukázali na speciálce, kde to políčko leží. Tehdy se hnojilo všechno, takže pár kilo hnojiva na záhumenek se ztratilo. Nikdo po nich nechtěl peníze. A tak nám nosili naturálie: kuřata, slepice, divočinu, vepřové ze zabíjačky. Měli jsme narvaný mrazák a jako blbci jsme chodili na jídlo do hospody u letiště. Jeden pilot dostal nápad a zeptal se mě, jestli umím vařit. Zalhal jsem, že jo. Tak se koupil sporák, kastroly, nože, prostě vybavení kuchyně. Bylo mi dvacet a mé sebevědomí neznalo hranic. Když jsem řekl mamince, jaký bič jsem na sebe upletl, smála se a řekla, že mi věnuje „Santnerku“, jednoduchou kuchařku pro začátečníky. A já jsem se pustil do pro mne neznámé oblasti lidského počínání. Snažil jsem se, seč mi síly stačily. V poledne se čmeláci slétávali a bylo to jak v Bitvě o Britanii. Začal jsem se zdokonalovat a dokonce mě i strávníci chválili. A já jsem pomalu propadl lásce k vaření. Obě mé ženy byly stevardky, a tak jsem se musel o jídlo starat sám. Nevadilo mi to. Vadilo mi, když se Honzík v jídle šťoural jak chudá holka v kufru. Ale i to se změnilo. Pomáhal jsem také mé tehdejší tchyni vařit. Byla to veselá paní a doma byla považována za méněcennou, něco jako traktor, jak to už na vesnicích bývá. Ale já jsem jí v kuchyni rád pomáhal. Tchán z toho měl hysterické záchvaty, že to jsou ženské práce. Prostě byl to vůl. Když měli doma nějakou oslavu, tak jsem dělal saláty. Dodnes si pamatuji, jak se můj tehdejší švagr ožral a na zabíjačce přesolil tlačenku. Jinak ji dělal výbornou, ale tahle byla na vyhození. Tak ji dal tchyni. Cokoliv bylo od Járy, muselo být skvělé! Ale toto skutečně nebylo. Tchýně řekla, že to bude muset tajně vyhodit, aby to manžel neviděl. Řekl jsem, že bych se pokusil z toho udělat tlačenkový salát. Že se z toho ta sůl dostane. Jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Z celé štrycle tlačenky jsem udělal mísu salátu. Jejich příbuzní to do sebe prali jak před smrtí a mísa zmizela coby dup.
„Kdepak náš Jára, ten tu tlačenku umí, darmo mluvit!“
Dovolil jsem si poznamenat, že tlačenku dokonale zkazil, že byla na vyhození, a že jsem ten salát udělal já. Tchán začal řvát, já jsem se obrátil a odjel jsem domů. S tím pánem jsem nechtěl mít nic společného.
Dnes jsem s druhou letuškou, už bývalou, opět vařím a baví mě to. Jediné co nemám, je dar těsta, to fakt neumím. Moje maminka říkávala, když se jí něco nepodařilo, že to byla špatná mouka (i když tam vůbec žádná nebyla!). Tak to razím i já, prostě špatná mouka.
Když si můj švagr otevřel Hospodu na dole, potřeboval při plesech a různých oslavách pomoc v kuchyni. Tak jsem tam chodil pomáhat vařit. Potom už ne pomáhat, ale kuchyň jsem vedl. V pátek, v sobotu a v neděli jsem dělal obědy. Pomáhala mi jedna skvělá holka. Byla s ní veliká sranda a byla šikovná. Všechno skončilo rozchodem s mou bývalou rodinou. I když na jídelním lístku stále měli má jídla…
Teď jsem již starý a bolí mě nohy, ale s kamarádem Rendou vaříme. Když ne doopravdy, tak aspoň hubou.
Je to tak - když se člověk frní nad nějakou prací, že to je „ženská práce“ je to vůl. Když může ženská řídit letadlo, proč by chlap nemohl nakupovat a vařit?
