Klukovské vzpomínky 839
Za komunistů vycházela spousta novin. My odebírali Lidovou demokracii (1945-1994). Můj dědeček říkával, že to jsou jedny z mála novin, kde se dá i něco číst. Vycházely tam romány na pokračování od Arthura Conana Doyla a jiných. Také o agentovi A-54 Paulu Thumellovi, už nevím od koho. Babička si to vystřihovala. Po její smrti to zabavila ségra a před spaním si četla. Modlil jsem se, aby to nebylo moc strašidelné. Ségra byla strašpytel a v noci se bála a neustále mne budila slovy: „Brácha, spíš?“ „No už ne, co potřebuješ?“ „Nic, já jenom jestli spíš.“ Těšil jsem se, že snad nad ránem usne a bude pokoj. Na chatě v Malé Úpě se nějaký blb vydrápal závějí na střechu a koukal se vilně na ségru, jak se převléká. Bylo se sice na co koukat, ale já jsem díky němu nespal celý týden. Skončilo to až, když přijel táta. Před ním dělala hrdinku a dala pokoj.
Všechny noviny měly téměř identickou úpravu: poslední stránka byla věnována sportu. To byla činnost pro mne zcela nezajímavá (a dodnes je). Většina kolegů se v práci vrhla na poslední stránky novin z letadel. Pak se do krve zhádali, jestli Sparta, Slávia, nebo Dukla. Bylo úplně jedno o jaký sport se jednalo. Předposlední strana byla vyhrazená inzerátům. Mě bavily inzeráty „seznámení“. Tolik ušlechtilých lidí milujících zvířátka a děti a ještě k tomu byli „katol. vyzn.“ Tolik jich není ani v nebi! A ještě k tomu to byli nekuřáci a alkoholu se ani nedotkli. Nechápal jsem proč je ta dlouhá stať zvaná „černá kronika“, což byly zprávy o policejních zásazích, mrtvolách a násilí. Po roce 1990 začaly vycházet „trochu“ jiné inzeráty na téma seznámení. To už ale nebylo v Lidové demokracii, ale v jiných periodikách.
Jinak byly noviny plné nesmyslů o plnění plánu, o tom jak jeden soudruh poslal při přeletu území SSSR jinému soudruhovi pozdravný telegram a tak dále. Ovšem, jedna zpráva nás zaujala. Byla o šťastných pastevcích v lidovém Mongolsku, kde pro ně předseda nejvyššího lidového churalu Jumdžágín Cedenbal uspořádal sportovní hry, rovnající se významem naší olympiádě. Byly vypsány různé kategorie. Vítěz si místo medaile mohl zatančit „tanec orlů“! Velmi poutavé zprávy! My jsme „tanec orlů“ odkoukali a po několika panácích, když jsme měli dojem, že jsme konečně porazili alkohol, jsme si mohli vítězný tanec také zatančit. Nebyli jsme sice oděni v kožené bederní roušky, měli jsme klasické džíny, ale tančili jsme se stejným zaujetím jako mongolští pastevci. K tomu dámy pěly mongolskou hymnu, tedy ony spíš mečely, ale tvrdily, že to je mongolsky. Museli jsme to i vysvětlit příslušníkům VB (dnes policie), když jsme zastavili na křižovatce u Jiráskova mostu dopravu. Neurvale nás poslali do prdele, což nás velmi urazilo. Ivan Gabal dostal nápad, že když naše lidově demokratická bezpečnost nechápe tradiční a nerozborné přátelství mezi mongolským lidem a českými studenty, že bychom mohli jít tančit před mongolskou ambasádu. Ale ulice Na Marně je od středu města vzdálená. A také nám došlo pití. Tanec orlů nás natolik zaujal, že když v Mostecké ulici řval magneťák nějaký rokenrol, všichni se zmítali, jak při záchvatu padoucnice, ale my jsme tančili rozvážně pomalý, zato velmi výrazový tanec. Dodnes na to vzpomínáme! Ne všechno z dob bolševika stálo za prd. Nebýt bolševika, kdo by dnes něco věděl o „tanci orlů“? To si mladí na svých „destičkách“ nenajdou a dementní AI teprve ne.
Tištěné noviny pomalu zanikají a nahrazují je zprávy na „destičkách“, nebo v televizi. Dívám se na ČT 1. Tedy jen v případě, že tam není „pionýrská vlaštovka“ Marcela Augustová (61). Otravuje v TV od osmdesátých let. Přežila všechny ředitele a zprávy hlásí od revoluce. Jsem na tuto dámu alergický. Zuzana ví, že když je v televizi „pionýrská vlaštovka“, televize se vypne, nebo si jdu sednout na zahradu. Tvrdí, že nikdy v KSČ nebyla (a proto uváděla velice angažovaný pořad pro mládež). A teď tu o Sněhurce...
Odebírám nejlepší časopis o autech, který znám: Automobil Revue. Čtu ho od šedesátých let. Tehdy se ještě jmenoval jen Automobil. Přestože musel být angažovaný, převládal tam popis techniky. A dodnes až na tu angažovanost pokračuje. Moderní auta se mi nelíbí. Jsem staromilec, neb jsem starý a auta načmáraná počítačem jsou všechna stejná. Proto Automobil také čtu zezadu, není tam sport, ale historie. Od roku 1990, kdy jsem nastoupil k British Airways, mám předplacený Fly Past. Časopis o letecké historii.
Všechny noviny měly téměř identickou úpravu: poslední stránka byla věnována sportu. To byla činnost pro mne zcela nezajímavá (a dodnes je). Většina kolegů se v práci vrhla na poslední stránky novin z letadel. Pak se do krve zhádali, jestli Sparta, Slávia, nebo Dukla. Bylo úplně jedno o jaký sport se jednalo. Předposlední strana byla vyhrazená inzerátům. Mě bavily inzeráty „seznámení“. Tolik ušlechtilých lidí milujících zvířátka a děti a ještě k tomu byli „katol. vyzn.“ Tolik jich není ani v nebi! A ještě k tomu to byli nekuřáci a alkoholu se ani nedotkli. Nechápal jsem proč je ta dlouhá stať zvaná „černá kronika“, což byly zprávy o policejních zásazích, mrtvolách a násilí. Po roce 1990 začaly vycházet „trochu“ jiné inzeráty na téma seznámení. To už ale nebylo v Lidové demokracii, ale v jiných periodikách.
Jinak byly noviny plné nesmyslů o plnění plánu, o tom jak jeden soudruh poslal při přeletu území SSSR jinému soudruhovi pozdravný telegram a tak dále. Ovšem, jedna zpráva nás zaujala. Byla o šťastných pastevcích v lidovém Mongolsku, kde pro ně předseda nejvyššího lidového churalu Jumdžágín Cedenbal uspořádal sportovní hry, rovnající se významem naší olympiádě. Byly vypsány různé kategorie. Vítěz si místo medaile mohl zatančit „tanec orlů“! Velmi poutavé zprávy! My jsme „tanec orlů“ odkoukali a po několika panácích, když jsme měli dojem, že jsme konečně porazili alkohol, jsme si mohli vítězný tanec také zatančit. Nebyli jsme sice oděni v kožené bederní roušky, měli jsme klasické džíny, ale tančili jsme se stejným zaujetím jako mongolští pastevci. K tomu dámy pěly mongolskou hymnu, tedy ony spíš mečely, ale tvrdily, že to je mongolsky. Museli jsme to i vysvětlit příslušníkům VB (dnes policie), když jsme zastavili na křižovatce u Jiráskova mostu dopravu. Neurvale nás poslali do prdele, což nás velmi urazilo. Ivan Gabal dostal nápad, že když naše lidově demokratická bezpečnost nechápe tradiční a nerozborné přátelství mezi mongolským lidem a českými studenty, že bychom mohli jít tančit před mongolskou ambasádu. Ale ulice Na Marně je od středu města vzdálená. A také nám došlo pití. Tanec orlů nás natolik zaujal, že když v Mostecké ulici řval magneťák nějaký rokenrol, všichni se zmítali, jak při záchvatu padoucnice, ale my jsme tančili rozvážně pomalý, zato velmi výrazový tanec. Dodnes na to vzpomínáme! Ne všechno z dob bolševika stálo za prd. Nebýt bolševika, kdo by dnes něco věděl o „tanci orlů“? To si mladí na svých „destičkách“ nenajdou a dementní AI teprve ne.
Tištěné noviny pomalu zanikají a nahrazují je zprávy na „destičkách“, nebo v televizi. Dívám se na ČT 1. Tedy jen v případě, že tam není „pionýrská vlaštovka“ Marcela Augustová (61). Otravuje v TV od osmdesátých let. Přežila všechny ředitele a zprávy hlásí od revoluce. Jsem na tuto dámu alergický. Zuzana ví, že když je v televizi „pionýrská vlaštovka“, televize se vypne, nebo si jdu sednout na zahradu. Tvrdí, že nikdy v KSČ nebyla (a proto uváděla velice angažovaný pořad pro mládež). A teď tu o Sněhurce...
Odebírám nejlepší časopis o autech, který znám: Automobil Revue. Čtu ho od šedesátých let. Tehdy se ještě jmenoval jen Automobil. Přestože musel být angažovaný, převládal tam popis techniky. A dodnes až na tu angažovanost pokračuje. Moderní auta se mi nelíbí. Jsem staromilec, neb jsem starý a auta načmáraná počítačem jsou všechna stejná. Proto Automobil také čtu zezadu, není tam sport, ale historie. Od roku 1990, kdy jsem nastoupil k British Airways, mám předplacený Fly Past. Časopis o letecké historii.
Tak se mějte krásně a užívejte si podzim! A padne-li na vás chmura, zatančete si Tanec orlů, tam je vše! Nebožtík profesor Höschl by nám to doporučil!
3. 9. 2026

