Zeměměřič reedice
Vlasta Třešňák - Zeměměřič reedice

O hospodě U Kaštanu se má generace pilně učila. Netušili jsme, že se s potomky Josefa Pecky - Strahovského a Ladislava Zápotockého, kteří zde u piva v roce 1868 založili Českoslovanskou sociální demokracii, byť ve vzdálené podobě ještě setkáme. Jenže politika, o níž psal Jaroslav Hašek, že jejím mlékem je pivo, je v nenávratnu.
Dne 15. června 2010 se hudební Klub Kaštan plnil diváky, kteří přišli na křest CD, či vlastně dvojitého CD Vlasty Třešňáka Zeměměřič atd. Autorem tohoto projektu je pražské nakladatelství Galén, které vedle literatury vyplývající z názvu, vydává velmi zajímavé knihy o hudbě, mimo jiné například rozhovor Ondřeje Bezra s Vlastou Třešňákem, nebo knihu o sdružení Šafrán. Duchovním otcem těchto báječných úletů je šéf nakladatelství pan PhDr. Lubomír Houdek.
O Vlastovi Třešňákovi je možné psát na různá témata: o písních, textech, knihách či obrazech. Komunistický režim ho tolik nenáviděl a současně se ho tolik bál, že ho velmi drasticky donutil k emigraci. Prvotní nahrávky Třešňákových písní, jak je uvedeno na sleevnote Jiřího Černého, pořídil hudební nadšenec Robin Hájek několik měsíců po Chartě 77. Jako vinyl vyšly písně s názvem Zeměměřič zásluhou manželů Pallasových ve Švédsku a poté oficiálně až po roce 1990.
Galén sestavil dvojité CD z původních nahrávek na magnetofonovém pásku, pořizovaných v únoru a v květnu 1978. Některé písně na nové desce vycházejí poprvé.
Křest zahájil Vlasta Třešňák, jen s kytarou a foukací harmonikou, Finským nožem:V kapse finský nůž a průkaz filmového klubu, před sebou život a vojenské cvičení. Píseň je reakcí na snahu získat vytouženou modrou knížku, tj. průkaz neschopného vojenské služby i za cenu „máznutí se“, jak psal Jan Pelc v A bude hůř. Třešňák je nezaměnitelný, zpívá či spíše křičí své nádherné texty. Písně odrážejí jeho pocity, zážitky, názory. Texty Třešňákových písní se dobře čtou i jako samostatně psaná poezie. Písně reflektují zážitky autora vyrůstajícího v nemalebné pražské čtvrti (Karlín), odrážejí čtení v Bibli (Poslední večeře) či reagují na fanatismus uprostřed disentu (Tovaryš pátera Koniáše). Doba i důvody vzniku jednotlivých písní jsou sice mladé generaci vzdáleny, ale při poslechu Třešňákových písní jsem si uvědomil, že je v nich i nadčasovost. Ostatně Třešňákova alba jako Skopolamin, či nejnovější Němý suflér, obě natočena s kapelou, jsou zážitkem čistě současným a současně nadčasovým.
Prvním hostem křtu byl Jaroslav Hutka. Stejně jako Třešňák byl i Hutka donucen k emigraci. Po návratu do vlasti se již návrat do „stejné řeky“ nekonal a nekoná. Hutka stále píše a natáčí své „samopalnické desky“, z nichž ten večer zahrál. Při písni Böhmen und Mähren mrazí: Před kým být hrdinou, před jakým národem, před tlupou zbabělců, chamtivců, spratků. Lidé jako Třešňák nebo Hutka mají právo říkat tvrdá slova. Stejně tak píseň Sudety popisuje smutek kdysi kvetoucí a nyní opuštěné krajiny, 40 let zadrátované, v níž umírali lidé cestou za svobodou, z níž právo vládnoucích vyrobilo trestný čin.
Melodie obou písní složil druhý host, Vladimír Veit. Veit je jen o rok mladší než Hutka a z jejich prvního setkání ve druhé polovině šedesátých let minulého století vznikaly nejprve české verze Dylana a Donovana - Slunečnice nebo Ježíšek. Veit je stále tím, kým byl - nenápadným a lyrickým písničkářem. Jenže i přes tyto vlastnosti i on v roce 1981 opustil vlast a žil ve Vídni. Jeho deska Quo vadis, vydaná v emigraci, má na obalu fotografii domku hlídače na staveništi, v němž si Veit vydělával jako hlídač. Ten večer zahrál na přání, k mé radosti, něžnou Hnědovlásku a Byla to krásná noc. Vladimír Veit je i autorem melodie diskutované písně Udavač z Těšína. Bohužel, dnes Vladimír Veit vystupuje ke škodě diváků sporadicky.
Posledním hostem byl Vladimír Merta. Je paradoxní, ale spíše příznačné, že osobnost typu Vladimíra Merty žije stranou pozornosti oficiálních médií. Když byly rozdávány lidem talenty, Vladimír Merta několikrát předběhl. Jeho písně s dlouhým texty plnými nenapodobitelných metafor jsou nezpívatelné ve vlacích a u táborového ohně, ale jsou překrásné. Čas po přestávce, který patřil Vladimíru Veitovi i Vladimíru Mertovi, patřil pochopitelně i křtu desky, kterou šampaňským pokřtil pan doktor Houdek. Na závěr toho horkého letního večera znělo blues, společně zpívané a hrané Třešňákem a Mertou, kteří si předávali foukací harmoniku na sóla. Přestože v plném sále bylo horko, nechtělo se domů. Tak přejme staronovému Zeměměřiči, aby jej poslouchalo co nejvíce lidí.

Tomáš Pohl, 23.06. 2010 - Folk Time