Z tábora zakladatelů českého folku, kterých se ujalo vydavatelství Galén, přicházejí dobrá alba. Vedle desky Vladimíra Merty Ponorná řeka vyšel nedávno titul Vladimíra Veita, Mertova kolegy z památného sdružení Šafrán. Veit pro album zvolil trefný název Písničkář.
Mezi folkaři z Šafránu včetně Vlastimila Třešňáka nebo Jaroslava Hutky byl Veit vždycky rozpoznatelný melodičností i melancholičností. Vedle „hřmotnějších“ kolegů působil spíš jako křehčí, lyričtější tvůrce. Ani teď se nezměnil a svou třináctou desku občas prosolil kritickými verši na adresu politiků a současných nešvarů. To vše by folkaři asi měli reflektovat, ovšem Veitova slovní palba spíš splývá se záplavou novinových komentářů. Působivějším protipólem jsou písně i hříčky o zvířatech, ryze osobní, milostné nebo bilanční skladby či Veitova a Hutkova píseň Velbloudi, zobrazující úděl písničkářů. Deska vcelku dobře skládá Veitův současný profil, nezatížený módami ani křečemi být za každou cenu slyšet.
Člověka vtáhne náladová atmosféra, jež vystupuje nejen z prchavých tónů Veitova hlasu. O hudební aranžmá i doprovod se totiž postaral výše zmíněný Vladimír Merta. Veitovy melodie rozprostřel v prostoru jako pápěří a zesílil jejich nenápadnou pronikavost. Mertovy kytary, viola da gamba a další nástroje přispívají ke křehké povaze alba Písničkář stejně jako violoncello hostujícího Jaroslava Nejezchleby nebo hlas Mertovy dcery Sáry. Z pomalých temp hudby a závoje komorních nálad tak vystupuje osobnost Vladimíra Veita, jemuž stále sluší oslovení písničkář.

Vladimír Vlasák, Mladá fronta, 13. října 2011, s. 6